On sám si to nechce až tak úplně připustit, ale kamarádi ho jistě nazvou brněnským patriotem. Narodil se tady a jako občan Brno nikdy neopustil, i když ho povolání profesionálního hokejisty zaválo do všemožných končin naší republiky i za hranice. V pátek bude rozhodně slavit hlavně v Brně, to se totiž životní dráha Michala Konečného zakulatí na 60 let.

„Ano, asi jsem brněnský patriot. Ale ne, určitě jsem brněnský patriot! Od malička jsem v Brně chodil na basket, na volejbal, samozřejmě na hokej a fotbal. To byly dva sporty, které mě bavily nejvíc a dlouho jsem je hrál souběžně. A stejně dlouho jsem se rozhodoval, jestli nakonec dostane přednost fotbal nebo hokej. A ještě to komplikoval tenis,“ zavzpomínal na své sportovní začátky.
Pro hokej je dobré, že to vyhrál. Konečný po sobě zanechal nesmazatelnou stopu jako hráč a v další životní hokejové kapitole i jako trenér. Pokud zůstaneme u kamarádů, pak by k patriotovi jistě přidali i další charakteristiku – hokejový bouřlivák. Otevřená povaha, co na srdci, to na jazyku. Pro nepříjemně »upřímná« slova, komentáře prostě nikdy nechodil daleko… Dnes už se sám ale považuje spíš za pohodáře.
„S tím taky musím souhlasit. Ano, býval jsem na ledě hodně zapálený do hry, těžko jsem snášel křivdy. Nechci říct, že nervák, ale určitě dost vznětlivá povaha. To se možná týkalo i začátku trenérské kariéry, to má člověk prostě v sobě. Jako hráč jsem měl hodně výtek k rozhodčím, trenérům a asi i jiným lidem. Ale to se věkem uklidní, usadí. Teď jsme třeba měli v Praze krásný seminář s rozhodčími, který byl velice poučný a rozuměli jsme si. Kdo mě zná, tak ví, že už dost posledních let takové »konflikty« řeším s chladnou hlavou a snažím se mít nad tím nadhled. Jo, je to určitě tím věkem,“ potvrzuje všeobecně uznávanou zkušenost při stárnutí.
Těžko říct, jak by z toho fotbal profitoval, kdyby »Kony«, jinak ho kamarádi neosloví, zvolil dráhu s »kulatým nesmyslem«. I ve fotbale měl našlápnuto k vrcholu. Do sedmnácti let hrával za české mládežnické reprezentace.
„Asi tehdy rozhodlo, že hokej je rychlejší sport, a taky se mně nechtělo moc běhat. Říkal jsem si, že bruslení je pohodlnější, že se budu jenom klouzat. (úsměv) Ale určitě až tak přesně to nebylo, ale fotbal jsem hrál dost dlouho. Z Čafky nás tenkrát vytáhl pan Harašta do Zbrojovky tři, Romany Kukletu a Hniličku a mě. Oni dva zůstali, já jsem jsem dal přednost hokeji, ten pro mě byl sport číslo 1. Dnes už je prakticky nemyslitelné, aby kluk mohl až do sedmnácti let hrát vrcholově fotbal i hokej, ta specializace přichází mnohem dřív,“ vysvětlil, proč to vyhrála hokejka.
Statistiku svých extraligových a prvoligových zápasů a gólů si nevede, to prý dělávala jeho maminka. Ale v obou kolonkách musí být hodně vysoké číslo. S hokejem začínal zhruba v pěti letech v tehdejším Zetoru Brno. Coby hráč skončil v roce 1999. Nejdelší období zažil v Kometě, tedy Zetoru, vojákoval ve VTJ Litoměřice, zahrál si za brněnský Ingstav, za tehdy prvoligové Senators Rosice, v zahraničí ve slovinské Jesenici. Ovšem nejúspěšnějším obdobím bylo olomoucké. Tam naskočil ze Zetoru v roce 1991 zahraňovat nováčka v extralize. Hlavně se svým »dvojčetem« Igorem Čiklem se jim to podařilo náramně a ve třetí sezoně už zvedali nad hlavu pohár pro mistra České republiky. V Olomouci zatím jediný… Mimořádný úspěch. Ale je tu i druhá stana mince. I jeho nejbližší přátelé tvrdí, že to s hokejem mohl dotáhnout dál. Úvahu pojal s úsměvem i vážně.
„Asi je to pravda, ale ta doba samozřejmě byla těžká. Čistá totalita a já byl mladý kluk, takže v hlavě se motala i nějaká emigrace. To vám určitě potvrdí i jiní hráči. A já jsem k tomu neměl daleko. Nechci to nějak rozebírat, nebo se v tom nějak babrat, ale fakt už jsem měl sbaleno. S kamarádem už jsme to měli všechno naplánované a naši to věděli, ale pak přišla nějaká shoda náhod, že se to nepovedlo. Takže ten začátek kariéry byl složitý a vlastně i Kometa tehdy procházela hodně těžkým obdobím a kluci z ní utíkali. A samozřejmě i za hranice. Ale nelituji, že jsem tady zůstal. Asi se to tak mělo stát. Ten život běžel nahoru dolů a ty časy se pro mě začaly měnit dost pozdě. V Kometě to skřípalo a my jsme s Igorem museli odejít, nakonec do Olomouce. A udělali jsme tam titul, takže na to rád vzpomínám.“
Jeho dchod do Olomouce vypadá jako šťastná volba, promyšlený tah. Ale jak už to bývá, tak jednoduché to nebylo. Štěstí možná ano, ale spíše náhoda, ještě víc risk, protože Olomouc v té době v českém hokeji nic moc neznamenala. A nováčci z nejvyšší soutěže vždy po roce pravidelně sestupovali.
„Nabídek jsme tehdy s Igorem měli víc. Byly tam třeba Slovan Bratislava nebo Poprad. Asi tam rozhodl »faktor« Richard Farda, který Olomouc do ligy přivedl a chtěl nás tam. V žádném případě toho nelituji, byly to krásné čtyři roky. Farda je Brňák a byl mimořádný hráč, rozuměli jsme si. Přišli jsme na Vánoce 91 a extraligu jsme zachránili. Kometa tenkrát spadla... Další rok už byl lepší a třetí rok už se udělal titul,“ upřesnil.
Brusle tedy pověsil na pomyslný hřebík rok před zlomem tisíciletí. Poslední prvoligové góly na českém ledě dal v Rosicích a tu druhou hokejovou životní kapitolu – trenérskou – rozjel v Havlíčkově Brodu. Od té doby prošel řadou klubů, ale je zajímavé, že v jejich výčtu chybí nějaký extraligový. Takže i tahle kariéra vypadá tak trochu, jako nenaplněná.
„Já to tak necítím, nebo neprožívám. První ligu jsem trénoval v Rosicích a pak i v Kometě. Ono je to trošku i o tom štěstí, jestli ta nabídka přijde nebo nepřijde. A nějaké nabídky do extraligy jsem měl. Na pozici asistenta. Ale protože jsem taková nevymáchaná huba (úsměv), tak vím, že by to asi moc neklapalo. Já si chci dělat věci po svém a čím jsem byl starší, tak už pro mě bylo těžší se někomu přizpůsobovat, podřizovat nebo plnit příkazy. Neříkám, že nejsem týmový hráč, to určitě jsem, ale prostě mám-li být za něco odpovědný, tak za to chci nést plnou odpovědnost. Jako hlavní trenér hlavní zodpovědnost. Nějaké nabídky byly, ale podstatnější pro mě je, a za to jsem moc rád, že vůbec můžu zůstat u hokeje. Ten mě stále moc baví a hlavně když si můžu dělat věci po svém,“ nepřímo přiznal, že uznává autority.
Z Vysočiny si své trenérské »nádobíčko« přenesl do Břeclavi, následoval Žďár nad Sázavou, Hodonín, znovu Havlíčkův Brod a nyní Vyškov. Vybírat nejlepší štaci nechce. Potvrzuje, že každá má to svoje specifické.
„Nechci v tom dělat nějaké pořadí úspěšnosti nebo spokojenosti. V Havlbrodu jsem na lavku vlastně volně přešel jako hráč. Nejdéle jsem byl v Břeclavi. Tam jsme s hokejem na této úrovni v podstatě začínali a tam mně prošlo rukama hrozně moc kluků, kteří později hráli extraligu. Já to fakt nechci specifikovat. Prostě nemůžu říct, že bych někde byl vyloženě nešťastný. Co mě těší, tak to, že jsem nikdy nikde nebyl »odejit«. Vždycky jsem dokončil smlouvu nebo jsme se dohodli skončit ji po sezoně. Nikdy to byly herní důvody, ale že už jsem tam byl delší dobu a chtělo to prostě změnu. Takže po téhle stránce určitě můžu být spokojený.“
Aktuálně se chystá zahájit třetí rok na lavičce Vyškova. Tam se dřív hrávala i I. liga a nyní po dlouhé době se tu staví nový klub prakticky na zelené louce. A velice dobře. Druholigový nováček se probojoval do semifinále a za rok si pozici mezi nejlepší čtyřkou zopakoval. Kluby vyšších soutěží sáhly po několika hráčích a šeptalo se, že »laso« má i úspěšný lodivod. Co ho udrželo v podstatě v ryze amatérských podmínkách?
„Za prvé to, že si ten mančaft tady tvoříme sami a musím říct, že je to kolektivní dílo. Ale jak jsem naznačil, když jsem mluvil o sobě, já mám to hlavní, rozhodující slovo ohledně hráčů, tedy kdo přijde nebo nepřijde. A pak jsou takové skoro rodinné vazby, zázemí. Ve vedení, přes nás v realizáku až po hráče. Řekli jsme si, jakým stylem chceme hrát a musím říct, že to zatím funguje. Protočili jsme pár kluků, mladších i těch zkušenějších. Preferujeme mládí, ale i ve druhé lize potřebujete starší kluky mít, jako jsme třeba měli Tomáše Žižku nebo Komínka. To jsou hráči, kteří jsou neskuteční profíci a šli fakt příkladem v zápasech a hlavně na tréninku. S takovými kluky to má trenér jednodušší. Samozřejmě byl tu i opak, ale nebudu jmenovat. Někteří to chtěli hrát hubou a mysleli si, že se v této soutěži nemusí makat, což je velký nesmysl. Tak jsme se rozešli. V tom se asi hodí ta má přímá povaha, protože mám ve zvyku si všechno s klukama vyříkat přímo a na rovinu. Dokážu je vyslechnut. Vyříkáme si to a pokud se to nezlepší, tak prostě ten hráč odejde. Co si budeme říkat, trenér má vždycky pravdu!“ (úsměv)
Šedesátka už bývá určitou metou, hranicí k ohlédnutí se zpět, nějakému zabilancování. Otázku, co mu hokej dal a vzal, Kony přešel, ale na téma, jak se hokej od jeho mládí změnil se rozhovořil docela široce a se zápalem.
„Fakt hodně moc, ale na druhou stranu také není pravda, že my bychom si dneska ani neštrejchli. Každá ta éra, ta generace má to svoje. To je přirozený vývoj. Pokud by se to dalo nějak přepočítat, převést na talent, tak určitě bychom se s tímto hokejem vyrovnali. Ale dneska je to opravdu daleko rychlejší a já se snažím tomu trendu jako trenér přizpůsobit. Snažím se kluky i na tréninku tlačit tak, aby všechno probíhalo v rychlosti, v tempu, v tom správném režimu. Za nás se hrálo na tři pětky, což dneska ani ve druhé lize prakticky není možné. Něco, třeba při zraněních, tak můžete odehrát, ale dlouhodobě to určitě nejde. Pokud chceš být úspěšný musíš mít čtyři lajny,“ zdůraznil.
Pro mladší a asi spíš nejmladší zájemce o hokej přidal konkrétní příklad, perličku ze svých hokejových začátků. A vlastně i jakési doplnění, dokreslení charakteristiky své osobnosti…
„Změnilo se to fakt neskutečně. Já jsem byl zvyklý rozvážet puky spoza brány. Podíval jsem se, kde je Igor a Pavel Nohel. Pak jsem pěkně rozvážně a neatakovaný vyjel před branku, často se za ni zase ještě vrátil a pak to někam posunul. Dneska tohle už neexistuje, všechno je v úplně jiném tempu a v kontaktu. Ale každá doba má to svoje. Třeba když mě trénoval Zdeněk Špaček, jedna z legend brněnského hokeje a mistr republiky i z Pardubic, tak on mě jednou při zápase sjel a já na to, ale trenére, vy jste hráli hokej na Štrbském plese, když byly takový malý mantinely. (ukazuje rukama zhruba dvacet centimetrů, pozn. red.) Dneska se nemůžu divit, když někdo z kluků vůbec neví, že jsem někdy hokej hrál. Já to ani klukům nevykládám a není to ani můj styl, abych nějak mentoroval, co a jak se hrálo za nás, jak to za nás bylo lepší. Naopak já všechny hráče respektuji. Ve Vyškově ještě o to víc, že oni všichni chodí do práce, nebo do škol. Takže musíme být partneři, protože oni dělají mě a já se snažím pomoct jim. Když tohle nefunguje, tak dochází k rozkolu,“ naznačil.
Na Konečného s Čiklem se svého času na starý zimák za Lužánkami chodilo. Teď se to může částečně opakovat. Jméno Konečný má hokejové pokračování. Syn Jakub to také dotáhl do nejvyšší soutěže a aktuálně se ze Sparty vrací do Brna. Otec vylučuje, že by na jeho kariéře měl nějaký výrazný podíl. Vyjma zděděného talentu, jak s úsměvem upozornil.
„Já jsem ho měl jako trenér jenom jednou krátce ve Žďáru. On začínal v Technice a od druhé třídy šel do Komety. Tehdy jsem v ní neměl nějaké dobré vazby, takže jsem na něho spíš dohlížel tak trochu zpovzdálí. Ale určitě jsem viděl, že v něm něco je. Bohužel, nebo možná bohudík, zhruba v jeho patnácti letech jsem začal cítit, že to jméno Konečný se po něm začíná, jak to mám říct, tak nějak vozit. Tak jsme se domluvili, že půjde do Telče. Doma z toho byla bouřka, manželka o Telči nevěděla vůbec nic. Ale oni tehdy hráli pod Žďárem, kde měli extraligovou juniorku. Kuba se tam hodně zlepšil a díky tomu, že tam byl sám, se taky osamostatnil. Naučil se hospodařit, starat se o sebe sám, nikdo ho nevodil za ručičku. Udělal si tam dobrou školu a tam si ho vyhlédla Sparta. Samozřejmě pro radu za mnou chodil. Ale to praktické si vybojoval sám. Musím říct, že on na rozdíl ode mě je hodně pracovitý, dříč. Ten talent tam určitě je. Je to hokejista, hraje s hlavou nahoře, což se mě neskutečně líbí. Oproti mě on si dává navíc, všude bude makat, dřít, to o něm řekne každý. On je prostě povaha po mamince!“ zdůrazňuje zítřejší oslavenec a jedním dechem si vynucuje ještě jeden odstavec tohoto povídání.
„Piš si to! Dcera má taky talent po mně, je mistryně republiky v krasobruslení, tedy v tom skupinovém. Teď trénuje děti v Kuřimi, mají jich tam hromadu a je v tom velice úspěšná. A taky jako podnikatelka,“ s hrdým úsměvem udělal tečku šedesátník a dvojnásobný spokojený dědeček Michal Konečný.

Zdroj: Vyškovský deník